PRACHOV - aneb, jak jsem si na sebe upletl Bič na OS
V neděli 29.4. 2012 jsme se rozhodli, že vyrazíme na jeden den do Prachova. Cesta díky rychlému autu utíkala překvapivě rychle. Po necelých 2h jsme se po divoké jízdě ocitli na parkovišti. Tak šup, převlíkat a jde se do skal!
 |
| Skalní město |
Po vstupu do skalního města nevíte kam se dřív podívat. Věže jsou impozantní a tak krásně stavěné. Říkám si: "moc dobře to tady postavili".
Člověk v tu chvíli ani neví, co by chtěl lízt. Často se přistihnu, že mi to je úplně jedno. Stačí mi pocit, že jsem tu - v těchto nádherných skalách, v této krásné přírodě.
Po vylezení pár cest pro radost v obtížnosti IV a V, které jsem pak pro potěšení z písku lezl naboso, si uvědomuji, že jsem dnes měl jedno předsevzetí. Když jsem tu byl před rokem poprvé, uchvátila mě zdejší dominanta prachova. Po prachovské Jehle to není nic jiného než SPÁRA Bič VIIb.
Tato nádherná ruční spára vede na dominantní věž Drážďany, na kterou vedou jedny z nejtěžších cest co v Prachově najdete.
Samotná cesta je zhruba 30m dlouhá. Cestou potkáš 5 kruhů. U pátého je potřeba dobrat druholezce. Od 5.Q už žádné železo nepotkáš, ani nic nezaložíš. Výlez je systémem širočin a komínků a "hop", jsi nahoře, kde obtížně hledáš slaňák a to, jak se dostat dolů.
Když jsem se chytal, že nalezu do Biče, nemohli si toho kolem jdoucí turisté nevšimnout. Než jsem se navázal na lano, posedalo si pod spárou asi 10 lidí. Netrpělivě čekali buď na pád, nebo na nějaký supr výkon.
 |
| Nad druhým kruhem |
Rozhodl jsem se, že jim ukážu tu druhou variantu. Avšak po nástupu do spáry jsem byl trochu překvapen. Než jsem cvakl 1. kruh (1.Q), vyžadovalo to šikovný traverz doleva. Jako vždy no - ze spodu to vypadá jednoduše.
Začala krásná žába, tak jsem si čvachtal nahoru a hrochtal přitom blahem, jak je to pohodové lezeníčko. Po pár metrech se ale spára přestala tvářit dobře. Ukázala mi ne dost dobré pohyby, ve kterých jsem se kroutil jak mořská okurka. A co nejlepší, pod 2.Q a ještě k tomu asi podlaha(!).
"No což, dolu to už nejde. Vylezli to jiní (někteří i solo(!), tak proč bych to nevylezl taky, když spáry umím": řekl jsem si. Mezi tím jsem prohodil spousty slov, které by se museli vypípat. A hle, kruh je cvaklý! Supr, tak teď už pohoda, nebude to už zemovka.
 |
| Nad 2.Q |
Tak si to tak trajdám dál. Podemnou stále dav turistů, jako bych byl někde na závodech. Blížím se k nechvalně nechválenému traverzu. A jak si tak funím a oddechuji, slyším, jak ze spodu nějaký starý klasik prohodí: "jó, jóó, ten traverz je nejtěžší".
Opravdu velice se mi zvedlo mé nadšení. Alespoň vím, co čekat. Spára se mezi tím naklonila do traverzu.
Říkám si:" no, tak snad nebude tak zle". Hmmm, ruce jakž takž ujdou, ale co ty nohy sakra?!
 |
| Před nejtěžším místem |
Víte, nohy žádné. Prostě se postavit do rovné stěny, zarvat pořádně rukama a jít. Mé hluboké dýchání a občasné nadávky se linuli určitě až dolů k mým divakům, kteří netrpělivě čekali, až se proletím (no rozhodně tam tak seděli a vypadali na to).
To potěšení jsem jim ale nedopřál. Potěšení jsem udělal sobě. Po velice těžkém kroku přes nepatrnou lištu a nohama na tření šahám dál do prava a..... jooo, je tam! Madlo jako kráva!
Supr, to se hodilo. Už jsem měl dost natečíno. Uff, poslední nepřímný krok na balanc a šup, jsem u 5. kruhu!
 |
| Mírova častá slova v traverzu:" jak jsi to lezl? Ty ses prasák! Tady ale nejsou nohy! Mám natečíno! |
Sedím si pěkně v kruhu, dobírám nadávajícího Míru, který nechápe, jak jsem to mohl vylízt v tahu. Jéé, to je pohodička býti u kruhu, honí se mi hlavou. Když Míra dolezl do štandu, ještě chvilku jsme rozebírali ten či onen krok. Hmmm, ta další část bude zajímavá. Bije se v nás myšlenka, zda-li slanit a užít si už klidu....nebo dát si ještě kousek dřiny. Moje odhodlání vylézt tuto cestu na OS je ale silnější. Tahám zase já a vůbec nevím, co mě čeká (kdybych to věděl, tak neváhám a lezu v klidu dál).
 |
| Jdeme to dolízt |
Cvakám první a taky poslení expresku do kruhu, od kterého mě Míra jistí. Nalézám do širočinky. Supr, dooost dobrýýý madla. Pak nepříjemný krok a hop, jsem na balkónku.
Koukám kam dál:" hmm, asi tudy", říkám si. Předemnou asi 5m komín. Soukám se do něj jak žížala, která utíká před krtkem. Mé pohyby se zrychlují, ale rychlost stoupání zpomaluje. Nějak jsem se tam totiž zašprcl sedákem sakra.
Konečně jsem na vrcholu. Hop, hop přes pár komínů a jsem na samotném vrcholu. Kde je něco železnýho, přes co budu jistit? Jo, tady to. Aha, to jsem nečekal. Míra je u mě coby dub. Diví se, co mi tam tak v tom komínu dlouho trvalo. To se mu to kecá, když leze na druhým. Hledáme a stále nenacházíme slaňák.
 |
| Drážďanská věž na kterou vede Bič |
A jo, tady je. Je sice v takovém vzdušnějším místě, ale lepší než drátem do voka. Míra už je dole, zatím co já ještě po věži pobíhám bosky jako maková panenka.
Nechce se mi dolu. Výhledy jsou tady užasné! Lehnout si na okraj Drážďanské věže, naklonit se a vidět pod sebou tu rovnou stěnu jako zeď. Ještě ke všemu jsou na ní kruhy, "no je toto možné?!" Je :-). I tací prasáci jsou mezi námi.
Po slanění v klidu a pokoji usedám do už chladného písku, který napovídá, že je čas jít. Sluníčko za chvíli zajde a toto nádherné skalní údolí zaleje tma.
Zítra zase vyjde, ale to my už tu nebudeme. Budou tu jiní, další odvážní pískaři, kteří budou hrát tu krásnou hru s těmito nádhernými pískovcovými věžemi...
